S Teou a její tvorbou jsem se začala seznamovat během přípravy výstavy Human Records, uspořádané jako součást projektu Trienále současného středoevropského umění Muzea umění Olomouc. Human Records mělo prezentovat hledání, poznávání a záznamy lidství v současném umění. Pro Teu je člověk klíčovým tématem a právě její zaznamenávání lidských otisků, ale i pestrost materiálů v kombinaci s obdivem ke starověkému umění mne oslovily. Navštívila jsem nejprve její ateliér na Vysočině v domě po babičce, kde žije se svou rodinou. Poté mne zavedla do svého prvního brněnského ateliéru, který se nacházel ve značně provizorním prostředí letité budovy složené z unimobuněk, a naposled jsem zavítala do jejího nového brněnského ateliéru v jedné ze zbývajících továrních budov bourané Zbrojovky. Bylo sympatické sledovat, jak Tea dokáže nevlídné, nepřívětivé a často nefunkční prostředí unimobuněk či industriální stavby zabydlet a proměnit ve fungující, příjemné a kreativní prostředí. Tea umí pracovat s prostorem, ve kterém tvoří a žije, a stejně produktivní a pozitivní energii dokáže vložit do své umělecké tvorby. Svět umění je pro Teu přirozený. Vyrůstala v prostředí prosyceném uměním, absolvovala výtvarný obor na uměleckém gymnáziu a poté Fakultu výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně. Pro své výtvarné vyjádření si zvolila obor sochařství, který je více než ostatní spjat s tradicí řemesla, materiálovou a technickou náročností. Vstupní branou do tohoto nelehkého oboru pro ni byl ateliér sochaře Michala Gabriela, který ji formoval a z něhož si mnohé odnesla. Je naprosto legitimní, že studenti a mladí autoři vstřebávají a hledají inspiraci, vzory, podněty, a tak i v Teině rané školní tvorbě lze nalézt několik styčných bodů, které jsou ovlivněny dílem jejího učitele. Zaujal ji například obdobný stěžejní námět - figura, u níž klade větší důraz spíše na formu a celek, než na výraz a detail. Významnou roli zde hrají používané materiály a práce s nimi, hledání, kombinování, experimentování. Tea se v současnosti vydává již zcela samostatně a svobodně na vlastní uměleckou dráhu, přičemž pokračuje a rozvádí tvorbu a témata, kterými se zabývala již při studiu. Při nahlédnutí na Teino dosavadní dílo lze vystopovat tři tematické a materiálové linie, které se prostupují a prolínají, nejsou však zcela jasně vymezené a ohraničené, přesto je považuji za určující. Jedním z nich je dosti ojedinělé použití materiálu mozaiky. Tea povrchy některých svých soch upravuje lepením a skládáním barevných skleněných střepů, čímž dosahuje zcela specifického působení a vyznění skulptur. Druhá linie, tentokrát tematická, představuje soubor figur meditativního charakteru. A třetí skupinou jsou otisky, ať už jde o doslovné, konkrétní otisky těl, nebo v přeneseném významu otisky Teina života.
Mozaiky
Tein zájem o používání různých sochařských materiálů se projevil již v raných školních pracích. Povrch plastik vytvořila ze skleněné mozaiky různorodých rozbitých barevných střepů (Skleněnka, 2015, sádra, sklo, 32 x 30 cm; Myslitel, 2015, pálená hlína, sklo, 30 x 20 cm). Strnulé, skleněné tváře bust připomínají masky. Teji nezáleželo na výrazu a detailu tváře, primární roli sehrála hmota, forma a materiál, což se stalo charakteristickým znakem řady jejích dalších soch. Mozaikové utváření povrchu figur uplatňovala i v pozdějších dílech – Ester (2017, laminát, sklo, 160 x 60 cm) a Hlava muže (2018, polystyrén, kachličky, sklo, žula, 60 x 25 cm). Celofigurální Ester pokryla propracovanou skladbou nepravidelných modrých a zelených střepů, přičemž strnulost, fixnost a tvrdost materiálu změkčilo a oživilo gesto ruky a kontrapost, který tělu propůjčil dojem živosti. Z linie těchto figurálních soch vybočuje Hnízdo (2016, pískovec, sklo, 30 x 32 x 55 cm) spjaté s Teiným studijním pobytem ve Francii, kde také vzniklo. Hnízdo pojednala Tea jako jediné ve své dosavadní tvorbě z tradičního sochařského materiálu – z kamene. Toto pevné, bezpečné místo zaplnila křehkými drobnými piniovými šiškami obalenými krustou skleněné mozaiky, v níž je možné spatřovat paralelu ke skořápce vajíčka, jež v sobě ukrývá zárodek života. Tea nevytváří pomocí mozaiky obrazce či pravidelný rastr, přistupuje k tradičnímu mediu mozaiky jiným způsobem. Převádí ji do prostoru, dotváří a formuje její pomocí hmotu, což uplatnila i v sousoší Menhirů (2018, 3 ks, polystyrén, sklo, 140 x 48 cm, 68 x 52 cm, 70 x 40 cm), kde oproti figurálním sochám došlo k souladu materiálu a tématu. Stálé, odolné, neživé kameny korespondují s tvrdým, pevným materiálem skleněné, tentokrát jasně modré mozaiky. Technika mozaiky, jejíž historie sahá až do starověku, byla vždy spjata s architekturou. Řád, systém, rytmus, rastr, to jsou vlastnosti, které lze sledovat v průběhu staletí u klasické mozaiky ať už figurativní, či ornamentální. Tento řád narušil až Antoni Gaudí, který dal mozaice volnost v tom smyslu, že ji skládal z nepravidelných zářivě barevných střepů, dotvářel s její pomocí svou architekturu, vysvobodil ji z jasně vymezených obrazců a nechal ji „téci“ po plochách své architektury. Právě takovýto svobodný přístup zvolila i Tea při použití skleněných střepů, do nichž, v sochařství zcela nezvykle, obalila své sochy. V jejím případě tu nedominuje rozhodně záměr dekorativní. V obsahu a formě figurální sochy je v symbolické rovině posílen význam živosti a křehkosti života i kontinuity minulého a současného.
„Umělecké dílo otevírá cestu do tohoto světa. S jeho vznikem dostáváme jakousi neviditelnou pozvánku a stáváme se součástí něčeho většího a komplexnějšího.”Meditace
Oproti mozaikovým sochám, které jsou pevně a důkladně uzavřeny ve své skleněné schránce a působí spíše rezervovaně, Teiny sochy meditativního charakteru vytvořené z laminátu či polyesterové pryskyřice přitahují a téměř vtahují diváka do svého světa. Nejstarší z nich, realistická figura sedícího chlapce se sklopenou hlavou nazvaná Bruno (2016, laminát, 55 x 55 x 63 cm), připomíná sochu zasněného dítěte. Vyloženě kontemplativní charakter má busta se zavřenýma očima a s vnitřním zdrojem světla, které prozařuje pestrou strukturu sochy složenou ze skleněných fragmentů (Anonym, 2016, polyesterová pryskyřice, sklo, 62 x 50 cm). Obdobný meditativní, klidný výraz dala Tea ženské figuře, již posadila do jogínské pozice a u níž docílila duševně a fyzicky koncentrovaného harmonického výrazu (Meditující, 2018, kombinovaná technika, 90 x 85 cm). K této rozjímavé, hloubavé, zasněné linii figur, které navozují pocit klidu a harmonie, náleží i dvě nejmladší busty Křehkost bytí (2019, polyesterová pryskyřice, 90 x 110 cm) a Dvojník (2020, polyesterová pryskyřice, kombinovaná technika, 90 x 110 cm). Naprosto výjimečně, avšak v duchu meditujících postav, působí Chloé (2017, polyesterová pryskyřice, sklo, 79 x 300 cm). Ležící postava na vodní hladině se vymyká svým rozměrem i umístěním. Plovoucí ženské tělo evokuje mořskou pannu, bytost z jiného světa, či utonulou Ofélii, kterou již netíží starosti zdejšího života. Uvedené sochy přimějí diváka ke zklidnění, ztišení, zasnění, navíc použité materiály (laminát, pryskyřice) jakoby zadržují dopadající světlo těsně pod povrchem a navozují pocit intimity. Tea zde potlačila své zanícení pro experimenty s materiálem a formou a u těchto plastik zůstala věrna tradičnímu přístupu k soše.
„Zrovna vaření a umění mají v mém případě mnoho společného. Oboje je hodně impulzivní a nechávám tomu zcela volný průchod. Většinou vařím, co mě zrovna napadne, stejně jako je to s tvorbou, ale někdy se podívám do kuchařky, abych se inspirovala, a zhodnotím to tak, že stejně jediný dobrý výsledek může vzniknout pomocí intuice a trochy experimentu. Samozřejmě je tam šance, že se to nepovede, ale díky ní je to vzrušující a výsledek je o to více naplňující.”Otisky
Teino výhradně figurativní dílo je zčásti také autobiografické. Příběhy některých soch souvisí s jejími vlastními životními příběhy, otiskuje do nich prožitky, události, setkání. Již svou bakalářskou práci založila na setkávání se s lidmi. Vytvořila sérii devadesáti lidských obličejů, každý sejmutý z jiné tváře a každý provedený v jiném materiálu (Masky, 2017, 90 ks, kombinovaná technika, á 20 x 13 cm). Jednotlivým tvářím kromě jejich vlastní jedinečnosti Tea vtiskla také materiálovou individualitu. Vymyslet devadesát různých materiálových složení není nic jednoduchého, a tak v některých tvářích lze rozeznat zalité nezvyklé předměty, jako jsou mince, tráva, nebo knoflíky. Masky reprezentují Teinu touhu po hledání, experimentování, poznávání nových kombinací materiálů a technik. Snímáním otisků lidských těl se Tea v roce 2017 věnovala intenzivně. V této době vzniklo torzo mužského těla, fragment, hruď, která naznačením svého postoje, neúplností, nedořečením probouzí fantazii (Torzo, 2017, polyesterová pryskyřice, písek, 52 x 40 cm). Obdobné fragmentární záznamy skutečných lidských těl představují tři ženská těla (Triptych/Tři grácie, 2017, 3 ks, kombinovaná technika, á 40 x 28 cm). V úzkém časovém odstupu Tea vytvořila skulptury, které zpodobňují ženský a mužský princip, a soustředila pozornost v rámci své figurální práce zcela přirozeně na dva tělesné protipóly lidství, přičemž zájem o mužské tělo přetrvává v její tvorbě i nadále. V časově posledním souboru soch, které Tea vytvořila a nazvala jednoduše Muž, neskrývaně přiznává svůj obdiv k archaickému umění (Muž, 2021, 6 ks, laminát, kombinovaná technika, á 80 x 55 cm). Šesti mužskými torzy provedenými v jasně modrém laminátu vzdala Tea hold archaickému období antického sochařství. Strnulá, atletická mužská těla vytvořila odléváním z jednoho originálu. Každý z odlitků se ovšem liší. Tea záměrně postupně degradovala, poškozovala odlitky, aby vnesla do série moment rozpadu a zániku. Samotná torza jsou od svého prvopočátku jen zbytkem nějakého celku. Jsou to neúplná díla a Tea i tyto zbytky ještě více destruuje, rozrušuje a tím zhmotňuje pomíjivost, dočasnost bytí, ať už věcí nebo života samotného. Prchavost lidské existence je podstatou i Teina stěžejního a snad nejvíce autobiografického díla, série Kanop (Kanopy, 2018, kombinovaná technika, á 43 x 16 cm). V nich spontánně zhmotnila bezprostřední zážitek z narození své první dcery. Kanopa, původním významem staroegyptská schránka, do níž se při mumifikaci těla vkládaly vnitřní orgány, mívala podobu některého z božstev. Tea ji vtiskla tvář malého dítěte, své právě narozené dcery. Propojila tím téma zrození a smrti, pomíjivosti a křehkosti lidské existence, jejího začátku i konce. První terakotovou sošku Kanopy začala multiplikovat v různých materiálech a podobně jako v případě Masek se projevil Tein zájem o experiment, hledání a poznávání nových kombinací sochařských materiálů. Postupně vznikaly Kanopy z betonu, sádry, polystyrénu, korundu, laminátu, bronzu, 3D tisku a speciálně pro olomouckou výstavu vytvořila křehkou papírovou sošku. V souboru Kanop, na kterém Tea stále pracuje, rozšiřuje jej a variuje, může uplatnit a rozvíjet svou zanícenost pro materiálovou pestrost a experiment. V kontrastu s proměnlivostí a dočasností stojí trvanlivost a neměnnost, a to je podstatou Teiny aktuální tvorby a díla, na němž pracuje. Jedná se o Menhiry, mohutné kameny v krajině, které Teu dlouhodobě fascinují, se kterými se ráda setkává a které se staly i námětem její diplomové školní práce. Ač by se mohlo zdát, že v menhirech se Tea odklání od své výhradně figurální tvorby, není tomu tak. Menhiry jsou ve své podstatě také postavy, neměnné, stálé figury v krajině. První sochy menhirů vytvořila na sympoziu Dílna v Mikulově a již byly zmíněny v souvislosti s využitím skleněné mozaiky. Objektem Teina hlubokého zájmu se stal největší český menhir Kamenný pastýř, štíhlý a osamělý pískovcový kámen v krajině nedaleko Klobuk. Tea pastýře detailně nafotila, vytvořila digitální trojrozměrný objekt, rozřezala jej na jednotlivé vrstevnice, které pak převedla do reality ruční výrobou vrstevnic z polystyrenových ploten, z nichž sochu Menhiru složila. Polystyrenovým menhirem ovšem její práce neskončila. Připravila formu, ze které se chystá odlít další tři skulptury Kamenného pastýře. Tuto kapitolu nezbývá než nechat otevřenou a počkat na výsledek. Současná společnost zaměřená na technické vymoženosti, zrychlování, zkracování vzdáleností a překračování hranic umožňuje mnohé. Jaký to má vliv na sochařství, které bylo zatím spíše pomalým médiem a materiálově často pracovalo s pojmem „věčnosti“? Část tohoto výtvarného odvětví se snaží udržet krok s dobovými trendy a s daným vývojem. Prosazuje se v něm pojem tzv. digitálního sochařství, které využívá moderní výdobytky a jehož zastáncem a propagátorem je Tein školitel Michal Gabriel. Pod jeho vedením se Tea tohoto nového trendu dotkla při realizaci skulptury menhiru Kamenného pastýře, jinak ale zůstává věrna tradičnímu „řemeslnému“ sochařství a pracuje spíše v duchu jiných současných přístupů, jež například představila v roce 2019 mezinárodní výstava A Cool Breeze v pražském Rudolfinu či v roce 2020 sonda do současného českého sochařství RE_FORM v pražské Trafo Gallery. Obě přehledové výstavy se vyhnuly digitálním formám a ukázaly, že přední soudobá sochařská figurace stojí na konceptuálních kořenech. Umělci se zaměřují primárně na povrch a materiál a je patrný jejich zájem a snaha o citování tradic a historie. Těmto tendencím odpovídá i Teina tvorba, čímž se řadí do výjimečně silné vlny mladých sochařů, pro které je naprosto stěžejní figurace, jejímž prostřednictvím přirozeně reagují na přítomnost, ale zároveň intenzivně pracují s dějinnými odkazy. Tea si v rámci tohoto směřování udržuje nepopiratelně osobitý projev založený na impulzivním, intuitivním vyjádření autobiografických prožitků či osobních výpovědí inspirovaných světem, který ji obklopuje.
Šárka Belšíková, leden 2022